Veřejný prostor – místo svobody

K příležitosti 25. oslav revoluce a účasti Zažít město jinak na akci Díky, že můžem – Korzo Národní jsme vydali leták s článkem o veřejném prostoru od architekta Martina Klody. Jak se měnilo chápání veřejného prostoru a jak vypadá dnes?

Veřejný prostor – místo svobody

Máme v sobě od přírody potřebu pobývat v místech, kde se cítíme dobře a bezpečně. Od hluboké minulosti, kdy na přelomu pravěku a starověku vznikala první města, rozlišujeme prostor kolem sebe: na místa, která obýváme my; na krajinu, která ta místa obklopuje; na divočinu, kde vládne příroda. Veřejný prostor nás vlastně provází po celou dobu naší civilizace, jen jsme tomu dřív tak neříkali.

Ulice, náměstí a návsi historických měst a vesnic nám dodnes připadají krásné. Mají v sobě lidské měřítko a skrytou účelnost, která jim umožňuje přizpůsobit se v průběhu staletí skoro všem proměnám společnosti. Poklidné budování městského prostoru nabourala teprve na začátku minulého století moderna s celou výbavou futuristických a utopických vizí. Obytný prostor člověka se dík technologiím přesunul za skleněné fasády funkcionalistických paláců, obklopených volným prostranstvím k jejich nerušenému obdivování. Fungující prostor starých měst, přirovnávaných k jeskyním, měl být nahrazen bezbřehým prostorem moderny, budovaným podle technických předpisů. Není divu, že se přehledný koncept velmi zalíbil komunistům.

Socialistické město rozhodně nepotřebovalo veřejný prostor ve smyslu provádění svobodné aktivity. Naopak, potřebovalo přehlednost a dohled, aby k žádným aktivitám spontánně a bez vedení Strany nedocházelo. Veřejný prostor obsadila Veřejná Bezpečnost a historická zástavba byla trpěna jen do doby, než ji bude možné nahradit. Nepřehlédnutelný PRIOR na náměstích většiny měst zůstává dodnes smutným svědkem budování světlých zítřků. Laboratoří k naplňování zohýbaných tezí moderny se stala nová města, jako Havířov, Neratovice, a taky historický klenot Severních Čech – Most. Pražské ulice se proměnily v nekonečný labyrint zčernalých dřevěných podloubí, chránících chodce před kusy odpadávající omítky z neudržovaných činžáků. Bylo jen otázkou času, než bude možné obyvatele nepřehledných dvorků a pavlačí přestěhovat do nových přehledných sídlišť. Začala asanace Žižkova a chystal se vpád na Malou Stranu. Naštěstí to nestihli.

Přišlo volné nadechnutí – devadesátá léta. Najednou bylo možné na vlastní oči vidět, kam se mezitím posunulo vnímání měst na Západě. Bylo dovoleno téměř vše. Praha se pod lesem jeřábů proměňovala před očima jako město, sbírající se po válce. Znovu objevovaný veřejný prostor expandoval i do zatím neužívaných domů v podobě výstav, představení a klubů. Podařilo se korigovat šílené dopravní vize a zachránit nejméně polovinu historického Smíchova. Ale mocipáni, dosud nepevní v kramflecích, utahovali postupně šrouby, až po sedmi letech nadšení nastoupila technokratická normalizace. Svět podle excelové tabulky.

Možná jsme naivně věřili, že vše půjde samo. Možná jsme potřebovali lekci, že pro svůj prostor musíme něco dělat, nebo o něj přijdeme. Možná jsme podlehli klausovské doktríně stranické demokracie, chránící nás před tyranií nikým nevolených občanů. Po sedmnácti letech kocoviny máme v celé zemi pořád neuvěřitelné množství míst, která jsou pro naši přirozenost nepřijatelná. Jen jsme si na jejich podobu zvykli.

Naštěstí můžu být optimistický. Zásluhou celé řady sdužení a aktivit získáváme veřejný prostor zpět. Ožívají i takové skanzeny socialistického plánování jako Palmovka, nebo dosud odepisované památky jako Nákladové nádraží na Žižkově. Veřejný prostor a chytrou správu města začínají jako téma objevovat už i někteří politici. Jako by se polehoučku vracel étos devadesátek. Jen je poučenější.

V Praze 11. 11. 2014

Martin Kloda, architekt

2046